Výprava na Sever (většinou pískovcové skály) 10. - 12.9.1999

Ve čtvrtek na naší pravidelné sešlosti se nečekaně dohodlo několik osob na skvělém nápadu. Nápad spočíval v tom jak zaplnit to prázdno o víkendu. Netrvalo dlouho a dostavila se myšlenka jet Někam na Sever.

Dopadlo to tak, že Kroll nás opustil a o dalších jsme nevěděli. Nakonec to stejně přišlo. Dostavila se Kris s Bárou a Čitou, nebyl jsem tam sice v tu chvíly, ale jistě tam již čekal i Lása. Pak s námi jel i Pepas a já. Dříve než jsme došli k autobusu, doptal jsem se i na Termita a Martinu. No a jak se zavíraly dveře autobusu nic nezačalo, jen jsme viděli jak Kris láme rukama na autobus, taky jsme jí zamávali.
Jak jste jistě správně poznaly, jedná se o neoficiální výpravu (nepovinnou). Kdo nechtěl jet nemusel, avšak ten kdo ano musel - jak jednoduché.
Na nádraží jsme se dostali cca za 35min 28sec. Nikdo neví jestli jsme ten vlak stihli nebo ne. Nikdo totiž nevěděl kam jedem, natož v kolik. Termit a já jsme si šli pohotově koupit lístky na vlak, který jel až po 3/4 hodině, protože naše touha po zakázaném ovoci, co rostlo tak blízko byla neodolatelná. Výsledek bylo stejně několik kliků navíc.
Konečně jsme sedli do Vlaku a jeli směr Turnov. Na jízdu vlakem si nevzpomínám; nevím proč? Zato se mi vybavuje cesta od vlaku dál. Začala nedostatkem vody. Co s tím? Natočit! Jé, Hospodáá!, pronesla Čita když viděla znak Kozla na svítivém poutači nad dveřmi. Vodu jsme si natočili bez dalších problémů. Problémů? Je celkem těžké najít otevřený podnik skoro v půl dvanácté Pátečního večera. Naše cesta dál pokračovala cestou po kolejích. Chvíli jsme pokoušeli schovávat před pracovníkama drah, ale ono to bylo stejně jedno. Oni nám pouze oznámili, že ten vlak vedle, kterého stojíme se rozjíždí a pak nás nechali být. Pak jsem chvíli Termitovi říkal kde jsme a nedařilo se mi ho přesvědčit, měl pravdu, ale já měl dobrý směr. Až na konec Turnova nás doprovázela světla lamp. Pak to přišlo, lampy skončily. Šlapali jsme chvíli po slepu, pak s baterkou až se před námi zvedla první skála. Zkuste jí skoro v půlnoci přehlídnout. Přešli jsme jí a až ve chvíli, kdy se rozhodovalo kam dál se znovu objevila nám za zády. I vyšlapali jsme pár schůdků po plechu až na vrch. Byla to příjemná vyhlídka na zářící město a blikající hvězdy. Pak naše cesta o baterce pokračovala černým lesem. Naše orientace závisela na Pepasovi, svítil na značky. Trvalo nám asi 7km a došli k nám několikáté rozcestníky a vedle nich plot a uvnitř barák. Tam se naše cesta dostávala ke konci a zahnuli jsme do lesa a tam spali až do rána.
Ráno bylo slunečný, ale trochu zavánělo spáleným perníkem. Není divu, snídaně se již přpalovala. Lasička a já se rozhodli dělat si perník. Nemohu si odpustit Lasičkovy narážky na ten můj perník, prý jsem ho spálil a on ho nespálí. Měl sice pravdu v tom, že ho mám trošku přičmoudlej, ale na ten jeho jsme čekali na skalách, byl taky cítit. Po vydatné snídani putujeme dále a před sebou máme několik kilometrů s batohama, než se dostaneme k vytouženému rybníku. Skály u rybníku byly vysoké a pískovcové. A co se Lasičkovi nepřihodilo. Termita napadlo dolu ze svahu poslat Uesku abych ji chytil. Nechytil jsem jí, ale do vody nespadla. Zato ta Lásova je větší a ještě to není Uska. Jeho batoh si zaplavat skočil. Nemohlo to dopadnout jinak a všechno oblečení měl suché, ale jen to na sobě. Tu většinu i spacák potkala voda. Oblečení měl mokrý a nápady pak taky. Napadlo ho si udělat Orlí Pero z vodáctví. Plavalo se v oblečení a zachraňovalo se.
Po osvěžení se cesta vydala zase před nás a tak jsme pro změnu zase šli. Zastavily nás jenom vyhlídky na zmrzlinu. Několikrát neúspěšně, ale na konec přece byla. Skoro každý po jednom polárkáči. Bylo horko, proto se nabrala po půl hodině voda a šlose k Pařezu - rybník. U Rybníka v kopci se založil náš tábor. Byla už tma. Chtěli jsme založit oheň, ale k tomu je potřeba sehnat kameny na ohniště. To není jednoduché v pískocových skalách. Ale dopadlo to dobře a každej si udělal (zkazil) k večeři co mohl. Neznám podrobnosti, ale Bára kazit nemusela, ten točeňák už byl. Nikdo nezemřel.
Ráno bylo jako jiný. Snídaně(, hygiena, rozcvička) a tak dále. Martin spálila točeňák, Lasička lovečák a pak se jedlo, párky, perník, čaj … .
A uplně nečekaně jsme vyrazily dál. Tentokrát naposled. Prošli se prachovské skály, hrálo se se žabičkama, hledali se jeskyně a zároveň nenašli, byla žízeň … . Když se před námi zavřela závora, to byl začátek prohlídky Prachovských skal. Asi jsme šli opačně. Kolem projel cyklista, Bára si urvala malinu a někdo se koukal na infomativni cedule kde stálo vyjádřeno v obrázkách: Nejezdit na kole, netrhat rostliny, nerušit živočichy. Ale kdo si toho má všimnout?
Došli jsme k nějaké železniční zastávce a počkali na vlak domu, na který se muselo přesedat v Jíčíně a Nymburku. V jičíně nám žaludky schladila zmrzlina a hamburger ve vlaku nám je zvedalo horko. Taky tam hrála ale Čita na naladěnou kytaru.