Není výprava jako výprava. Tohle zrovna asi výprava nebyla J . Nějaké střevo napadlo si plnit orlí pera. To by ještě tak nevadilo, jako to, že to bylo střevo Vokurka a napadlo ji jít z Jinců na Zbraslav. Samozřejmě pěšky! Začátek akce byl takový jako, že se ještě konat nic nebude. Nejdříve Vokurka přemlouvala Jindru, ale asi se jí to moc nepodařilo. Pak ještě po schůzce přemlouvala další a další oběti. Jindra jí jistě řekl, že někdy půjde. Mě přemlouvala celou cestu do ulice Rezlerova, pak ještě k ní domu….a co? Podařilo se jí to L . Protože byl volný pátek, a tak nás napadlo tedy jít. Vyšlo se tuším v 9:00 z Jinců. To znamená, že jsme museli velmi brzy vstávat v Petrovicích, abychom se dostali do Jinců. Cestou ve vlaku jsme spali. Pak po výstupu z vlaku se šlo na takový malý nákup. No a pak jsme tedy vyšli. A tím nákupem jsme si zašli skoro o celý kilometr. Pak jsme nasadili rychlé tempo a vyšli po červené značce. Hned po několika stech metrech jsme se zabloudili. Pak jsme ale vyšli na silnici a zase jsme se našli. Jdeme kus po silnice…chodící semafor…neboť rajče je červený já jsem zelená. No tak jsme došli do nějaké další vesnice a tam jsme pak stoupali nahoru lesem. To mi už v kopci rajce trosku utíkalo, ale na rovině jsem ho zase došla. Potkali jsme rozcestník a zjistili, jsme výpočtem, že jdeme rychlostí sedm kilometrů, a že zatím stíháme Jindrův výpočet padesát kilometrů za osm hodin. J On by ale asi byl už teď díky kopci kousek za námi, takže on už by nestíhalJ . Jindra totiž spočítal, že při rychlosti 7,5km/h se to přejde za osm hodin…ale to jsem mu nevěřila. Jdeme dál. Z kopce dolu běžíme, abychom byli rychlejší. Pak jsme se ještě jednou málem ztratili, neboť tam byli tři červené, ale nakonec jsme odbočili po té správné. J Pak jsme šli po nějáké panelové cerstě a báli jsem se, jestli ještě jdeme po značce, ale pak tam byl další rozcestníJ Zatím jdeme dokonce rychleji než podle Jindrova výpočtu…J A pak jsme šli po znašce a nakonec tam nebyla. Pak jsme šli bez značky a pak jsme koukali do mapy a nakonec se ten kousek vrátili. Zrada. Značka se odbopčila a my si toho nevšimliL Tak jsme ten čas co jsme měli navíc zase částečně ztratili. Pak stoupáme na nějáký kopec, je to nahoru do kopceL a pořád do kopce a nahoru…. Ta červená tu vametá všechny kopce….. No a pak jsme byli nahoře a dolu jsme běželi…a pak jsem se vyhybala větvi, neboť rajče běželo vedle mě a kvuli němu jsme se zakopla o kámen……a byla jsem okurka an zemi, ale pak zasde na nohou J A pak jsme ještě střídavě běželi z dalšího kopce a pak se asi pořád šlo. A pak jsme šli po silnišce a bylo to pořád skopce, tak jsme pořád šli a nevšimli si, že značky odbočuje, tak jsme vyšli na silnici, a museli po ní nahoru. Pak jsme ale značku opět objeviliJ A dál jsme kupodivu pokračovali po níJ Pořád jsme šli a pask jsme dokéonce i opustili červenou značkua odbočili na žlutou. Došli jsme po několika kilometrech až ke studánce, tý co je tam jak jsme byli o velikonocíchJ Tam jsme se žzastavili, ale jen na malilinkatou chvilku. Napili jsme se vody z ní…..chutnala zajímavě, taková s hlínou. Tam jsme se zastavili a snědli něco, tušim že jedno rozpláclý rajče….ale ne Rajče, ale rajče, z pytlíku z batohu a taky čokoláduJ Vlastně tam předtím byla ještě jedna studánka, ale tam jsme jen pili. Pokračujeme dál, cesta ubíhá, ale by už ani neběhámeJ A jdeme, jdmeme, jdmeme, pak možná někde jsme se i připojili na červenou a dočli jsme až na SkalkuJ což je nad Mníškem pod Brdy a asi v půlce cesty. Tam jsme se znovu zastavili a snědli čokoládu znova…..Zatím pořád stíháme Jindrův výpočetJ )) Jdeme dál. Jdeme, jdeme jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme………..Až jsme došli do ‘Cernolic a tam jsem běželi z kopce a prozměnu jsme zabloudili… nebo’t jsme si nevšimli, že odbočuje značka….opět ztráta nějakých minut. Pak jsme se …jako vždy…znovu našli. Prošli jsme černolicemi, tam si nekde utrhli nějaká jablka a pak jsme šli dál. Ještě jsme se zastavili u potoka a trošku jsme se umyli a pak dál. Byla to zkopce, dokopce, počádd se to střídalo.Pořád jsme se každým kilometrem přbližovali k vysílači k Cukráku. Pak jsme došli někámci, kde se podcházela dálnice. Byla to něk¨jáká vesmice…jak nepříjemné jít po asfaltu nějakou vesnicí. Přes Cukrák jsme něšli, ten byl po leé straně, ale stejně jsme byli výškově na jeho úrovni. Pak to bylo skopce…doluJ . Pak jsme šli skopce a po rovině a ještě jsme asi dvakrát zabloudili. To už jsme tak unavení, ž e jsme neměli sílu sledovat značkyJ A Pak jsme vyšli asi tak nahoře nad Zbraslaví, kde končila červená značka, asi ještě o 25minut dříve, než Jindra vypočítal. Pak jsme šli dolu, Po deseti minutách jsme narazili na autobusovou zastávku a tam se zeptali, jak je to dalekona náměstí….prý ještě tři kilometry. Nebo tam jede i autobus, ale to jsme nechtěli…raději to dojdeme. Tak jdeme a taky běžíme, abychom to stihli za těch osum hodin. Už vidíme náměstí…7:59…..A jsme na náměstí, leháme si na trávu…..stihli jsme to za těch osum hodin. Tak ležíme na trávě. Lidé se na nás sice koukají nějak divně, ale to nám je jedno. Je to ale krásný pocit, uplně se nám vznášejí nohy-po těch 53km,(plus mínus 2km). Pak jsme snědli ještě okurku, ale ne mě, ale z batohu a jeli jsme autobusem na Smíchov. Ještě jsme psali Jindrovi, že jeho teorie za osum hodin, jde stihnout i prakticky, a to i s blouděním a zastávkami. On to ale nepochopil, protože když jsme za ním přišli v Petrovicích, udiveně se ptal, kde jsme byli… (To jsme ještě po cestě dobíhali autobusJ )

No a vcelku jsme tu až na několik puchýřů a záda přežili v pohodě.J

J Schválně jak dlouho to půjde Jindra (jako ty Brdy).J

KONECJ J J J J