To jsme takhle jednou neměli co dělat a tak někoho (já) napadlo domluvit se s Péťou (šéfkuchař v restauraci u Rudolfa II. Na Staromáku). Péťa je čirou náhodou jeskyňář a tak jsme se domluvili, že se podíváme do Největší krasové oblasti v Čechách, do Srbska. Jelikož to nebyla výprava, ale prohlídka země z nitra, rozhodli jsme se jet jen na jeden den. Milan, Michal a já jsme odjížděli z Hl. n. přes Černošice, kde přistoupil do téhož vlaku do posledního vagónu náš Petr. Nebýt Michala, tak komunikace vázla asi až do večera. A díky jeho temperamentu a nutkání zkoumat intelekt druhých osob jsem zjistil, že se Petr umí chovat i jinač nežli vážně. A abych neodbíhal dále od tématu, cesta přes Karlštejn do Srbska nám trvala zhruba 70 minut a pár vteřin (26s). Náš průvodce se stačil ve vlaku i převléknout do "jeskyňářského" (ve skutečnosti to byl oblek pro údržbáře vedení vysokého napětí). K našemu údivu jsme zjistili, co všechno není schopen táhnout s sebou na jeden den. V našem vybavení (my 3) byl prázdný žaludek, vybitá svítilna, Milanova kapesní baterka, můj blesk s vybitými baterkami a foťák. A co měl Péťa? 30m lana, 2 funkční baterky, sedák, karbidku (3. svítilna na vodu), karabiny a spoustu řečí okolo toho, že se nedostaneme domů (později vysvětleno). Po zastavení vlaku na zastávce Srbsko jsme spořádaně vystoupili. Přešli most a pokračovali proti proudu vody. Napůl cesty mezi naším výstupem z vlaku a Altazarem jsme se z ničeho nic vydali do stráně. Po překonání asi 30m se před námi otevřela skála. Jistě jsme do ní vstoupili a pozorovali kolemjdoucí. Jeden z nich byla rodinka na výletě. Z nepochopitelného důvodu se hlava rodiny vydala na výstup za námi s tříletým dítětem. A protože Petr je bývalý záchranář hned je řádně seřval. Po hlubším zkoumání otvoru ve skále nás Petr zavedl nad Baradovu jeskyni. To je krasový útvar asi 50m hluboký s několika odnožemi. Po uvázání lana jsme se vydali na její průzkum. Tedy na průzkum, jako prvního jsme dolu vyhnali Michala. Michal jako dobrovolník s naším návrhem souhlasil i když výstroj neměl nikdy v rukou. Potom co se Michal dostal dolů, slezl za ním i Petr. Po chvíli začal dělat dusno, že to nebyl dobrý nápad tam lézt. Vypadalo to, že si není jistý sám sebou a že nevyleze zpět. Když se dostal až dolů chvíli si to tam prohlížel a pak se snažil Michalovi podat instruktáž o tom jak se používají různé věci jako brzda, sedák karbidka …. .

Po asi 1/2h kecání a řvaní co jsem poslouchal shora se náš "jeskyňář" pokusil o vlez, který se stal po 30minutách úspěšným. Je fakt, že nepřestal kecat ani při lezení (záchranka, výjezd….). Michalovo 20min představení jak se dostat do výstroje bez pomoci druhého bylo naprosto zbytečné, neboť Michal zvládl asi 20m převýšení po slizké a rozbahněné stěně vylézt během 2-3minut. Tím jsme dorazili i Petra, neboť věřím, že mu to nedalo spát ještě tak týden. Odvázali jsme lana a vydali se na další průzkum podpovrchu. Nebylo už zdaleka tak záživné jako Barandova jeskyně, ale jedno přece. Od té doby, když vidíme u skály vysypané vápno víme, že je tam jeskyně.