V 8. století Císař Karel Veliký vydává nařízení, aby se na císařských dvorech a zahradách začaly pěstovat i léčivé rostliny. Karel IV. (14. století ) daroval svému lékárníkovi Angelovi pozemek, aby na něm pěstoval vonné a léčivé rostliny. Tento pozemek navštěvovaly významné osobnosti (Václav IV., básník Petrarka atd.). první lékárny vznikaly až do 13.st. rozvoj nastal v 16. - 17.st. Zejména církev využívala výnosného podnikání a v klášterech vyrostly velkovýroba léků. Velmi byla ceněna chininová kůra a později opiový extrakt. Oblast léčiv se rozrůstala. Poznatky a zkušenosti z lidového i oficiálního léčitelství byly zapsány do herbářů a receptářů (mathioli, brumfals, fuchs, bock aj.). Ve výčtech se často ztrácí co je pravdivé a co je prospěšné. Autoři ještě neměli hluboké znalosti chemické, fysiologické a terapeutické.

Nejstarší český herbář je Litomyšlský (autor Jan Černý) vydán roku 1517, pojednává asi o 380-ti bylinách. Druhý velký herbář vydal Adam Zálužanský ze Zálužan. Nemůžeme opomenout ani na knížky o léčivých rostlinách od rektora pražské university mistra Krišťana. Nejznámější je Mattholiho herbář, celkem opakující staré údaje Dioscoridovy a Piniovy. V prvním českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku vyšel v Praze 1562. Jeho údaje jsou většinou ukázkou nekritického pohledu. Některým rostlinám jsou přičítány přímo účinky zázračné (například šalvěj, zeměžluč, rosnatka). Šalvěj slouží proti 99 nemocem. Člověk který užívá šalvěj, neumírá. Zeměžluč – stahuje, vysušuje, mírní bolest a poloviční ochromení, třesení, suchost žil, ucpání jater a sleziny, zlepšuje zrak, je dobrá na rány atd. Taková moc se přisuzuje skoro všem červeně kvetoucím rostlinám. Staré herbáře mají cenu historickou. Zahrnovaly domněnky vědců starověku a středověku a podchytily některé zkušenosti lidového léčitelství.