Světlo je věc zcela obyčejná a při tom zcela neobyčejná.Vynález elektřiny nám snadno umožnil nahrazovat nepřítomnost či nedostatek světla v jeho přirozené podobě a snad proto nás jen málokdy napadne jaké by to bylo bez něj.

Je mnoho podob světla, Slunce,Měsíc, hvězdy, svíce a plameny ohně…Svazky paprsků ranního slunce.Světlo lámané zčeřenou hladinou rybníka vrhané v tisících odlesků.Posmutnělá červeń dárce života sklánějícího se nad obzorem na sklonku dne smutně proteplující krajinu.

Svátky Vánoc se prolínají s nejtemnějším obdobím roku, téměř se kryjí se svátkem zimního slunovratu. Je to čas kdy je světla nejméně. Právě v tom čase největší temnoty vzpomínáme na příchod světla.

Často převládá domněnka, že církev umístila vánoční svátky záměrně do období zimního slunovratu, aby jejich víra mohla být snáze přijata pohanskými kmeny, které slavily své svátky v souladu s během roku. Avšak – co když je v symbolech skryto mnohem více, než je schopno pojmout účelové myšlení člověka.

Oči živých lidí hovoří slovy, která jazyk nedokáže vyslovit. Tak praví jedno indiánské rčení – Lidské oči mluví jazykem světla. Nejenže díky nim můžeme světlo vnímat, ale jsou zároveň také dveře do lidské duše.

Oči malých dětí září radostně a bezelstně. Stejně tak lze v unavených očích některých starých mužů a žen spatřit moudré již pohasínající teplé světlo.Kdo má v životě štěstí, může potkat člověka jehož duhovky zrcadlí třpyt dalekých hvězd. A snad tím největším důkazem jsou oči zamilovaných.